Led 17, 2015
Publikoval: Romana Kvapilová
3934 přečtení

baby Two-toed sloth (4 months) - Choloepus didactylus

Nemoc = Ne-moc, tedy stav, kdy nemáme moc nad svým životem v nějakém aspektu, což se časem může projevit i jako nějaký zdravotní problém ( a naopak, za každým naším zdravotním problémem stojí vždy nějaký stav, kdy nemáme moc).

Pro mě osobně je téma lenost dost osobní.
Když jsem byla malá, slýchala jsem výtku, že jsem líná, dost často. Doma od rodičů, ve škole…nejvíc mi utkvěla věta, která se opakovala od mnoha učitelů a učitelek ve škole na rodičovských schůzkách: „Ona není blbá, jen je líná se učit“.
Je to další věc, kterou jsem se pokusila „zpracovat“ při své práci na osobním rozvoji. Zprvu se to tvářilo jako nějaký můj nedostatek, jako nějaká moje vada, se kterou se tedy musím nějak smířit, musím ji nějak přijmout 🙂
Když jsem to ale zkoumala víc do hloubky, uvědomila jsem si, že jsou to zase jen pocity, které za tím vězí. Objevila jsem za tím další slovo, které mě provázelo hodně v dětství, slovo „nuda“

Co je to vlastně nuda?
Zkusili jste se někdy zamyslet nad nudou? Co to vlastně je?

Když mě napadlo napsat článek o lenosti a nudě, uvědomila jsem si, že možná pod tím pojmem nemá každý to stejné jako já. Dala jsem proto pro zajímavost otázku, co je za pocitem nudy, mezi své přátele na Facebooku. Toto jsou některé z odpovědí:

„ Nuda je, když nemám rád svůj život a nemám sílu s tím něco udělat. Pocit,že tápu,že nevím….“

„ Nuda je zřejmě absence motivace cokoli udělat… když se člověku vůbec nic nechce, nemá sílu zevnitř a neuspokojují ho impulzy zvenku…. asi to musí být šílené….“

„Může to být i vlastní neschopnost vyrovnat se s tím, co nás ničí. Radši se uchýlíme k nudě, než se tomu postavit…“

„Je pravda, že jsem se často nudila i při nejrůznějších činnostech, když jsem v nich neviděla smysl, což vzápětí popřu, pač se dokážu šíleně nudit u žehlení, ale to smysl má … Takže jsem z toho jelen….“

„ Pro mě je to pocit, neschopnost najít v tom, co právě dělám nějaký smysl, zábavu, význam, případně neschopnost najít si jakoukoliv kvalitu, která mě zabaví, zaměstná…“

Našel se i názor že:

„jedním slovem? lenivosť( LENOST) a hotovo!“

Poslední citovaný příspěvek poukazuje na to, že jsou lidé, kteří mají slovo nuda spojené spíše s nečinností, než se stavem mysli. Mají to tak, že pokud člověk „něco dělá“, nemůže se nudit…že se nudí jen, když nic nedělá. A když nic nedělá, případně ho to, co dělá nebaví, je tím pádem lenoch. Au au, to je můj hřebíček a jeho hlavička.

Příspěvky jsem vybírala z těch, které jsou asi nejlepším motivem k zamyšlení a rezonují s tím, co bych chtěla napsat.

Tedy nuda, jak ji vnímám já, je velmi nepříjemný stav, kdy ne že nemám co dělat, ale cokoli co v tu chvíli můžu, nebo musím dělat, mě nebaví, nenaplňuje, cítím se špatně, nebo vím předem, že bavit nebude a ani nezačnu.

Kde se bere to „nebaví“?

Kamenem úrazu je náš pocitový svět, který vychází z našich zkušeností a informací. Ať se to některým z vás nebude líbit, většina našeho zažívání v teď je ovládána naším „dříve a kdysi“. Celý mechanizmus našeho bytí je převážně veden podvědomým a to tak, že se snaží navýšit pocity příjemné a eliminovat pocity nepříjemné…tedy vše je základně o po-citech, tedy našich vnitřních reakcích na děj a situace ve vnější realitě, našeho vnímání jako stav poté.

Jak je to tedy s tou nudou? Naše podvědomí se prioritně stará o to, aby přineslo více příjemných po-citů a těm nepříjemným se co nejvíce vyvaroval. Pokud nějaká činnost v sobě má možnost obou, pak zvažuje, jestli příjemné převáží to nepříjemné. Tedy jestli „to stojí za to“.

Vynořila se další věta, tentokrát hlasem mé maminky: „Romanko, to je fajn že jsi udělala … (jakákoli činnost, kterou jsem jí měla pomoci – třeba umyla nádobí), ale podívej se… (cokoli, co se na té činnosti dalo zvorat – třeba zaschlé zbytky jídla na umytém talíři). Moje maminka mě má moc ráda, myslela to dobře a dělala to jak nejlépe uměla. Chtěla mě tenkrát naučit, abych „to“ dělala „správně“. Říká se, že se člověk učí skrze své chyby, ale už se moc nemluví o motivaci a demotivaci. Pokud se jako malá holčička pokouším něco udělat, s něčím pomoct, je jasné, že to neumím hned, že se to nějak učím a to nějak je samozřejmě tak, že to zkusím, nějak to udělám a pak vidím výsledek a případně mám zpětnou vazbu. Rozdíl je ale ve způsobu učení a v té zpětné vazbě.

Pokud si nechám jako vzorek svůj případ nedokonale umytého nádobí…jak se dítě učí? Vidí, co dělá maminka, když myje nádobí. Vidí, že má puštěnou vodu, kápne mycí prostředek na houbičku a tou chvíli otírá třeba talíř. Pokusí se to napodobit. Moje maminka neměla moc trpělivosti, když jsem jí chtěla pomáhat ve věku, kdy je to pro dítě přirozené, kdy to dělá ze zvědavosti a s nadšením. Většinou to nevydržela a odehnala mě, že jí jen přidělávám práci, nebo se jí pletu. Pak se později rozhodla, že teď je ten čas, kdy bych se to měla naučit, kdy bych měla mít doma nějaké povinnosti a dostala jsem to za úkol, ale už to nedělala se mnou, jen mě pak kontrolovala a ukazovala mi mé chyby. Jenomže, pokud dítě něco udělá a jsou poukázány chyby, následuje také nějaký pocit. Pokud by učení proběhlo tak, jak přirozeně vyhledávají děti – účastí, společnou prací, mohla by maminka poukázat na chyby jinak, třeba tak, že by jen podotkla na talířem, který je z části umytý „musíme dávat pozor, aby na něm nic zaschlého nezůstalo“. Jenomže ve chvíli, kdy přijde až k výsledku, k hotové práci, je přirozené, že ukazuje, co je špatně…ale na již hotové, dokončené práci. To, že se to dítěti nepovedlo dobře se odrazí na jeho emočním stavu, prvotní radost z hotové práce a očekávání příjemných pocitů vyplývajících z pochvaly jsou pryč…jednak není naplněno očekávání, což je pro většinu lidí bolestné samo o sobě a pak se k tomu přidají ještě nepříjemné pocity vlastního pocitu selhání díky kritice.

Dokážete si představit nějakou činnost, která nejde pokazit? Zametání, vytírání, vysávání…dokázala jsem i špatně zalít květiny – přelila jsem je a voda kapala z mističek pod nimi na koberec 😀

Vypadá to všechno celkem nevinně, tváří se to jako maličkosti. Ale, zkuste si třeba představit, že jste zaměstnáni v nějaké nové práci. Z počátku se snažíte, jak nejlépe dovedete, vždycky, když odevzdáváte svojí práci, máte ještě dobrý pocit. Hned nato ale přijde kritika, nespokojenost šéfa a pocity jsou pryč a objevují se nepříjemné. Pak už děláte jen svou práci, už se nesnažíte s nadšením, ani nemáte očekávání, jen se snažíte vyhnout se chybám, už jste ve stresu. Bum, zase šéf najde nějaký nedostatek….ještě vás ta práce baví? nebo je to nuda? Jaké máte pocity? A chce se vám ještě ráno do práce? nebo pokud by to šlo tak tam nejdete – jste líní?

A teď si představte, jak je na tom malé dítě. Vy můžete dát výpověď, můžete si najít jinou práci, jiného šéfa, ale ono ne. Pokud rodič promítá své schéma „výchovy“, ač vím, že věří, že to dělá dobře, do většiny komunikace s dítětem, je to bolestné pro dítě. Je to stav, kdy ať dělá co dělá, nikdy není „dost dobré“. Vzpoměla jsem si ještě na jednu situaci z dětství: Jela jsem svou první soutěž na koni a moje maminka se přijela podívat. V ten den mi vůbec nešlo o to vyhrát, jela jsem mladou kobylku, která byla na závodech poprvé a byla také patřičně rozrušená a divoká. Když soutěž skončila, byla jsem plná nadšení, jak jsem to zvládla dojet do konce a bez nějakých větších problémů, byla jsem pátá. Na větu, kterou řekla ona nikdy nezapomenu „Já se sem jedu podívat a ty ani nevyhraješ“ au.

Takové dětství může mít dva základní směry následků

1.) Buď se dítě začne ještě více snažit, pokud zažívá v dětství alespoň tu a tam nějakou pozitivní zpětnou vazbu – příjemné po-city, a stane se z něj perfekcionalista. Vybuduje si vysoké nároky sám na sebe a v podstatě se bude k sobě chovat stejně, jako to dělal jeden, nebo oba rodiče. Potrestá se nepříjemnými myšlenkami a pocity, kdykoli udělá chybu a jen málo kdy dokáže být sám se sebou spokojený. Pravděpodobně se stane kritickým partnerem, otcem, nebo mámou, šéfem, kamarádem. Chyby druhých v něm vyvolávají stále stejné nepříjemné pocity, nehledě na tom, kdo je udělá.

2.) Nebo rezignuje, pokud té příjemné zpětné vazby je minimálně, nebo není vůbec, vzdá se. Ztratí chuť to znovu zkoušet, dělá jen to, co musí, ale už v tom nedokáže najít nadšení a pohodu, protože v podvědomí je uloženo, že hrozí nepříjemný pocit, pokud se to nepodaří dobře. Stejně tak, jako se ten první v dospělosti sám „cepuje“, druhý se vyhýbá svému vnitřnímu kritiku, který vznikl v dětství a pokud to jde, do ničeho se nepouští, nutné věci odkládá jak jen to jde a jen těžko hledá činnost, která by mu přinášela radost.

Aby se takový člověk v pozdějším věku do něčeho pustil s nadšením a užíval si to, potřebuje k tomu dost silnou motivaci, nějaký významný cíl, o kterém si umí představit, že ho dosáhne a jaké to bude. Pak podvědomí vyhodnotí snahu, že stojí za to, že pocity v cíli budou převažovat nad nepříjemnými pocity v průběhu, kdy je prostor pro chyby – člověk zvládá chyby překonat a učit se z nich. Pokud ale člověk takový cíl, nebo sen nemá, motá se většinou životem jako mátoha, svou radost hledá spíše v pasivní zábavě jako je TV, surfování po internetu, počítačové, nebo internetové hry, potlach s přáteli atd. a okolí ho vnímá jako „lenocha“.

To, že je dítě a pak i dospělý člověk, který ztratil radost z „běžných“ činností je považován za lenocha je pro něj ponižující a přesto s tím sám nic nedokáže dělat. Nakonec to začne považovat za vadu svého charakteru, za svou nedokonalost a stane se to něčím, co na sobě nemá rád. V reálném životě to ale může vést k tomu, že nejen dělá práci, která ho nebaví, protože má programy v podvědomí, že vše vede k selhání a špatným pocitům, ale ještě k tomu má problém odříct práci, která jej přetěžuje, které je na něj moc. Proč? Protože by si o něm mysleli, že je líný. Jeho tělo třeba říká, svou únavou a bolestí, že by měl ubrat, že už toho dělá příliš, ale představa, že by svému tělu chtěl vyhovět a začal s kýmkoli komunikovat o snížení povinností v něm vyvolá automaticky strach, že bude za lenocha a spíše se snaží vymýšlet mnohé jiné důvody, jedná ze strachu a v napjaté náladě a pravděpodobně dopadne s nepořízenou.

A co můj „hřebíček“? Ještě nedávno jsem se ve svém závazku ke stálému klientovi cítila přetížená. Po několika měsících předem dohodnutého objemu práce mě mé tělo „upozorňovalo“ na to, že si toho na sebe beru příliš. A právě tak jsem objevila svůj strach z toho, že když půjdu jednat o změně, omezení spolupráce, že budu považována také za línou. Rozhodla jsem se tedy, že si to nejprve musím oťukat FasterEFTem, nebo pořídím zle. Pokud změníte něco uvnitř, musí se to projevit i venku, vesmír musí zareagovat. Nakonec jsem požádala o nové jednání o mé spolupráci. A co se nestalo, ukázalo se, že právě došlo u mého klienta k situaci, kdy by se jemu samotnému hodilo přesně to, co jsem navrhovala, on sám pár hodin řešil, jak to udělat, aby nemusel sám snížit zakázky a tím nedodržet dohodu.